1) Představte prosím našim čtenářům svůj kolektiv. Co vás vedlo k jeho založení a jak dlouho ho provozujete?
Náš kolektiv byl formálně vytvořen 24. února 2022, ve stejný den, kdy armáda Ruské federace napadla Ukrajinu. Původně jej vytvořila skupina aktivistů z malé anarchosyndikalistické skupiny (CNT-AIT France). Ale náš kolektiv je otevřený každému, kdo se staví proti válce a nepodporuje žádnou armádu.
Již před válkou jsme byli v pravidelném kontaktu s anarchistickými a antimilitaristickými skupinami, a to jak v Rusku (mimo jiné KRAS-IWA), tak na Ukrajině. Týden před válkou jsme přeložili text anarchistické skupiny ze Lvova, Tchiorni Stiag (Černá vlajka), popisující, jak ukrajinská buržoazie odvezla jejich rodiny do bezpečí v zahraničí. Takže jsme pochopili, že se blíží válka. Někteří z nás podporovali dezertéry již během války v Jugoslávii, takže když válka vypukla, byli jsme připraveni jednat a otevřeně jsme zahájili naši iniciativu. Naše první akce byly 1) morální podpora našich přátel v Rusku, kteří protestovali proti válce a kteří čelili tvrdým represím, a 2) pomoci ukrajinským uprchlíkům, kteří začali přicházet do Francie a byli v naprostém šoku.
Od začátku jsme si dali za cíl překládat informace o odboji proti válce jak v Rusku, tak na Ukrajině, které nelze číst v médiích (ať už mainstreamových nebo dokonce aktivistických, protože aktivistická média se často přikláněla k jedné straně). Přestože se zaměřujeme na dezertéry z východní Evropy, máme také kontakty a podporujeme dezertéra v Izraeli, Súdánu a Myanmaru. Všude tam, kde je válka, jsou lidé, kteří vzdorují a dezertují.
2) Je váš kolektiv antimilitaristický? Co si pod tímto pojmem představíte a jak jej chápete? Jak byste to vysvětlili běžným pracujícím, aby ho správně pochopili?
Antimilitarismus pro nás znamená, že nepodporujete žádnou armádu, jste proti procesu militarizace společnosti. Pro nás je otázka antimilitarismu jiná než otázka násilí. Násilí je prostředek, někdy je kontraproduktivní, někdy ne, záleží na kontextu a také na cíli, pro který je prováděno. Samozřejmě chceme co nejméně násilí k dosažení našeho cíle, ale někdy nám naši nepřátelé nenechají na vybranou. Také proto nás válka na Ukrajině, vyvolaná vojenskou invazí ruské armády, vedla k zamyšlení nad rozdílem mezi válkou a odbojem. Jsme proti válce, ale nejsme proti odporu.
Otázka pro nás tedy zní: ano odporu, ale s jakými spojenci? Měli bychom se podílet na odporu tím, že se spojíme se státem? Nebo bychom měli podporovat totální odpor, proti všem státním protagonistům, s obyvatelstvem proti státu? Má naše akce upevnit moc státu, nebo naopak zachovat nedůvěru ve stát? Pro nás je antimilitarismus odmítnutím militarizace, včetně militarizace odporu. Španělští anarchisté v roce 1936 řekli „vždy milicionáři, nikdy vojáci“.
V roce 1941 ve Francii internacionalistická anarchistická skupina (její členové byli Francouzi, Španělé, Haiťané, Rusové, Bulhaři a dokonce i Čech: Joseph Sperck) vedla odbojovou skupinu. Jedním z jeho nejznámějších členů byl Voline, ruský anarchista, který v letech 1918 až 1920 bojoval s machnovci na Ukrajině. V roce 1943 byl Voline autorem slavného plakátu, který jako jediný tajně vyrobili anarchisté ve Francii během nacistické okupace, který odsuzoval všechny mocnosti, „ať už anglické nebo sovětské, komunistické“. Voline, který byl anarchista, osoba bez státní příslušnosti ruského původu, Žid, svobodný zednář, velmi riskoval, když odsuzoval nacisty během války. Kdyby ho zatklo gestapo, byl by popraven. To ale neznamená, že řekl, aby se lidé zapojili do oficiálního odboje pod americkým a britským deštníkem (a tím méně s komunisty!). Stavíme se do kontinuity tohoto ducha antimilitaristického odporu. Odmítáme stát, uniformitu, disciplínu, poslušnost.
Domníváme se, že tento myšlenkový odpor pracující obecně dobře chápou, přinejmenším ve Francii, kde mezi pracujícími vždy vládl vzpurný duch. Obyčejní lidé neradi poslouchají hloupé příkazy. Na druhé straně existuje forma rezignace mezi pracujícími, pocit bezmoci a také strachu, zejména po represích hnutí žlutých vest, represích, které byly ve Francii v letech 2018-2020 velmi násilné. Proto se nám tato kampaň na podporu dezertérů zdá důležitá, protože lidem ukazuje, že jednat je možné. Kampaň ukazuje, že všude na světě, i v dramatických situacích, jsou lidé, kteří vzdorují a říkají „ne“. Ukazuje to také sílu solidarity. A tento odpor nemusí mít nutně podobu velkolepých činů, ale právě malé každodenní věci, které může dělat každý.
3) Je váš kolektiv primárně založen na pomoci dezertérům? Kolika dezertérům jste pomohli a jak taková pomoc vypadá?
Jsme velmi malá skupina, takže přináší me pomoc malému počtu dezertérů. Pomoc dezertérovi je primární, aby vytvořila „bezpečný psychologický prostor“, kde by dezertéři byli přijímáni a vítáni, bez otázek. Znamená to prosazovat myšlenku, že dezerce je legitimní, a přesvědčit o ní co nejvíce lidí, abyste vytvořili skupinu lidí, kteří jsou připraveni pomoci a v případě potřeby se zapojit. K podpoře dezertérů potřebujete logistickou síť pro ubytování, poskytnutí stravy, pomoc s administrativními papíry, pomoc s výukou jazyka, s hledáním práce atd. Potřebujete spolehlivé lidi, dlouhodobě angažované (i když jde o „malé“ úkoly)…
Naše pomoc není okázalá. Je to hostování někoho, doprovázet ho na administrativní schůzky, nabízet mu aktivity, aby se nenudil, podporovat ho morálně, aniž by byl dotěrný… Je to vlastně být člověkem. Je také potřeba umět se střídat, protože lidé, kteří pomáhají, mají i svůj rodinný život, svou práci atd…
4) Můžete nám anonymně přiblížit životní příběhy těchto dezertérů? V Česku se o nich v médiích mluvit nesmí, takže to bude české čtenáře velmi zajímat.
Na úvod chceme říci, že žádný z dezertérů nebo uprchlíků, kterým pomáháme, není anarchista. Nikdy jsme se jich neptali na jejich ideologický názor, stačí už jen fakt, že odmítli zabít nebo být zabiti. Jak řekli ruští dezertéři na shromáždění, kterého jsme se v prosinci zúčastnili v Paříži, „každý dezertér nás přibližuje míru“.
Zde je několik poměrně reprezentativních „portrétů“ lidí, kterým pomáháme: Jedním z nich byl student, ruská matka a ukrajinský otec. Žil v Rusku se svou matkou. Je gay a už na univerzitě měl problémy s ruskými krajně pravicovými aktivisty. Když dostal papír, aby šel do vojenského náborového střediska, uvědomil si, že musí odletět. Měl vízum do Francie, utekl celkem snadno (bylo to na samém začátku války a hranice v té době nebyly úplně uzavřené). Pomohli jsme mu získat bezpečné místo, aby se po traumatu z útěku stabilizoval. Pomohli jsme mu také získat azylový status, byl určitě jedním z prvních Rusů, kteří jej dostali. Nyní je autonomní a „létá s vlastními křídly“.
Dalším byl mladý dělník, který dostal svůj mobilizační rozkaz. Jeho bratr, který už bojoval na frontě, mu řekl, aby utekl a nevstupoval do armády. Zorganizoval tedy svůj útěk přes různé země – Uzbekistán, Turecko – před příjezdem do Francie. Tam odjel do Německa, protože tam měl nějaké příbuzné. Německá policie ho ale chytila. Po nějaké době v detenčním středisku pro migranty byl vyhoštěn do Francie, kde jsme ho převzali. Ujímá se ho parta přátel v malém městě, pomáhali jsme mu s papírováním, francouzštinou a s hledáním práce, abychom byli autonomní. Pomohli jsme také jeho přítelkyni, která je Ukrajinka, připojit se k němu a získat status uprchlíka.Pomohli jsme také rodině tří Ukrajinek z Charkova, které jsme našli v šoku v pařížském metru. Řekli nám: „Jsme rusky mluvící, byly jsme bombardováni ruskou armádou, zatímco Putin říkal, že nás chce osvobodit! Už nikdy nepojedeme do Ruska! Tak jsme letěly do Kyjeva. Tam nám oficiální služby pro uprchlíky odmítly pomoci, řekly nám, ať se nejdříve naučíme ukrajinský jazyk a vrátíme se později. Odletěly jsme tedy do Polska, pak jsme jely autobusem do Francie a o 48 dní později nás vysadily do malé vesnice ve francouzských horách na jihu. Nikdo na nás nečekal, nemluvily jsme francouzsky, byly jsme ztracené… Tak jsme jely vlakem do Paříže a naše dítě zkolabovalo v metru.“ Tyto 3 ženy jsou z dělnické třídy (babička pracovala v továrně, matka byla řidičkou autobusu a dcera pracovala v obchodě). Našli jsme jim úkryt, pomohli jsme jim s papíry. Další typ podpory, v malém městě na venkově, jeden z nás sdílí svou zeleninovou zahradu s ukrajinským uprchlíkem středního věku. Zahrada mu poskytuje nejen bezplatnou zeleninu, ale také podporu pro jeho duševní zdraví tím, že má pozitivní režim.
5) V ČR neexistuje žádný kolektiv na pomoc dezertérům a odpíračům z důvodu svědomí. Budeme rádi, když se s námi podělíte o praktické rady a zkušenosti, jak takovou organizaci vybudovat? Jak začít a jak postupovat?
Každá země a situace je jiná, takže nevíme, jestli můžeme skutečně poradit, ale myslíme si, že je důležité vytvořit „atmosféru“, kde je dezerce vnímána jako něco „normálního“ a co si zaslouží podporu. Takže pro začátek je třeba šířit myšlenku dezerce a solidarity, jako to děláte se svým zpravodajem Dezertér. Postupem času si vybudujete síť, určíte, na koho se můžete spolehnout a co může každý přinést podle zásady „Od každého podle jeho schopností“. Podpora dezertérů je dlouhodobý projekt, který trvá několik měsíců, ne-li několik let. Nepotřebujeme „super hrdiny“, kteří dělají „velké velkolepé akce“ a jsou vyčerpaní po 2 týdnech; ale víc než to, spoustu „malých mravenců“, kteří se koordinují a spolupracují a mohou být aktivní po dlouhou dobu.
6) Jak mohou lidé v ČR podporovat dezertéry? Kam směřovat jejich pomoc, na koho se konkrétně obrátit?
Váš časopisový projekt je velmi dobrý začátek! Cesta je tvořena chůzí… a každá cesta začíná prvním krokem. Vítáme vaši iniciativu k navázání spojení s různými antimilitaristickými iniciativami.
7) Co by jste vzkázali všem, kteří posílají ostatní jako potravu pro děla? A co lidé, kteří musí poslouchat rozkazy a oblékat armádní uniformy?
Jsme anarchisté, takže to znamená, že jsme pro svobodu. Pokud si někteří lidé chtějí svobodně obléct armádní uniformu, mohou to udělat. Nemohou k tomu ale nikoho nutit. Ale pro nás je jasné, že jakmile si (svobodně) obléknete armádní uniformu, už nemůžete předstírat, že jste „anarchista“. Tím, že to předstíráte, lžete ostatním a také sami sobě. Všem, kteří posílají ostatní jako potravu pro děla a nežijí na Ukrajině, říkáme: „jděte sami na frontu“. A všem, kteří jsou nuceni poslouchat, ale chtějí odhodit uniformu, říkáme, jste vítáni, uděláme maximum, abychom vás podpořili. Dezertéři světa, spojte se!
Mír chýším, válku palácům !
Source: Solidarité avec les réfugiés,d’Ukraine, Russie